Přihlášení ovocna.cz
Uživatel 
Heslo

Registrace je možná zde
Opeřený externě
OpeOkno
Kategorie: Zápisky pana Záruby

Šus za čtyři kačky

Z cyklu "Olomoucké povídky" - Dalibor Záruba

Když jsme se oblíkali, bylo pořád ještě horko. Takové vedro, jaké má ve zkouškovém období uprostřed června ve starém univerzitním městě být. Studená sprcha pomohla jen na chvilku, ...

Když jsme se oblíkali, bylo pořád ještě horko. Takové vedro, jaké má ve zkouškovém období  uprostřed června ve starém univerzitním městě  být. Studená sprcha pomohla jen na chvilku, a Ruda Škarka, můj spoluhráč, byl znova orosený minutu potom, co se utřel hrubým fasovaným ručníkem.

          ,,Ty vole, já mám žízeň jak starý chlap," řekl jsem a strkal nohy do šedých tesilek. Seděl jsem na jednom z dřevěných lehátek, kterých bylo kolem nás plno a která pamatovala lepší časy.

Mnohá se už rozpadala, protože byla určitě starší než já, a mně bylo necelých dvacet.

            ,, A že jsme toho dnes vychlastali. Já měl tři piva a k tomu jsme vyhráli čtyři kofoly s rumem. A bude líp, až vyhrajem," odpověděl Ruda a natahoval si přes hlavu seprané triko.

            ,, Nebo ještě hůř. Bo když vyhrajem, tak se vybulíme. U nás se praví : jez do polosyta, pij do vybulení. A to nás čeká, bo šestnáct litrů rumu je moc aji na nás dva," řekl jsem a Ruda se rozveselil  tím svým nakažlivým úsměvem, kvůli kterému na něj ženské letěly, a bylo jich dost. Ale nebyl to jen ten úsměv, co na holky platilo. Ruda byl hokejový bek a měl na to taky figuru. Pocházel odněkud z Vysočiny, kde se rodí hodně dobrých hokejistů, protože tam jsou tuhé zimy, a teď už hrál nějakou dobu druhou ligu za Olomouc. Spolu jsme hráli nohejbal a patřili jsme mezi nejlepší na olomouckém koupališti, a to bylo co říct. Byla to ovšem specifická odrůda nohejbalu, protože se hrálo na betonovém dně obrovské nádrže, která snad nebyla nikdy napuštěna, alespoň já jsem ji plnou nikdy neviděl. Na jednom konci byl nalajnován nohejbalový kurt, uprostřed něhož byla dřevěná síť : vodorovná fošna nahoře, vodorovná fošna dole, ve středu deska na vyztužení a na koncích dřevěné sloupky. Byl to spíše plot, ale síť to byla nezničitelná. Horší bylo, že jsme si každý večer  vytahovali ze stehen třísky, protože při blokování se chodilo tvrdě přes síť a mnohdy souboje končily na té horní fošně.

            My jsme se Rudou dali dohromady náhodou na jaře, ale brzo jsme se výtečně sehráli, a teď jsme dokonce ohrožovali nekorunované krále koupaliště, bratry Romsyovy, což byli bývalí plavci, ale už trochu starší a oplácanější. Právě je dokázal Ruda vyhecovat k nejvyšší sázce sezóny. Znáte to, jak to vždycky začíná. Nejdřív o pivo, pak o dvě, o čtyři, o osm. Nebo o kofolu  s rumem , o dvě, o čtyři. A když prohrajete, tak se hned druhý den hraje odveta o dvojnásobek. Teď bylo v banku šestnáct litrů rumu.

            ,, Neboj, Romzíky můžem porazit. Kondička už jim trochu chybí, a když budem dobře blokovat, dáme jim na frak. A pak to roztočíme. Možná jim trochu necháme," zasnil se Ruda a měl se k odchodu.

            ,, To víš, že jim dáme. Já už se těším na ty tvoje kravince," řekl jsem a představil jsem si, jak Ruda ničí Romzíky svou specialitou. Když soupeři nestačili nebo zapomněli blokovat, dokázal vysokou nahrávku na síť ztlumit na prsou tak, že míč dopadl těsně za síť a téměř nevyskočil. Kravinec.

            ,, Deme ?" zeptal se Ruda a přehodil si plátěný sportovní pytel přes rameno.

            ,, Deme," řekl jsem a svoje už hodně ošoupané tenisky jsem strčil pod lehátko. Beztak je budu zítra potřebovat, a venku aspoň trochu proschnou. Že by je někdo ukradl, to nehrozilo, špičky měly úplně prodřené. Zaklapl jsem aktovku a vyšli jsme kolem pokladny ke starým cihlovým hradbám. Bylo po sedmé a pořád bylo vedro.

            Prošli jsme mezi vysokými kaštany na kovový můstek přes Bystřičku a vešli do parku. Tam byl konečně stín.

            ,, Co děláš dneska večer ?" zeptal se Ruda, když jsme vkročili na kočičí hlavy Dolního náměstí.

            ,, Měl bych se učit, ale marxák počká. Asi dám přednost tekutinám. Mám bordel v jontech. Potřebuju tekutiny. A je sobota večer," řekl jsem unaveně a přehodil si aktovku do druhé ruky. Musím si pořídit nějakou sportovní tašku, aktovka už je fakt z módy.

            ,, Já du do Slovanu na pivo, mám tam spicha s hokejistama. Těch zápasů bylo dneska nad hlavu. Pár orosených, to bude jiné kafe, než to pivo z kelímku na koupáku," řekl Ruda a nabídl mi cigaretu.

            ,, Dík, teď nechcu. Dám si až v hospodě. Asi zapadnu do Studentského klubu, tam to bude hučet.  Je přece zkouškové období, ne ?" řekl jsem.

            ,, Já, až se podruhé narodím, půjdu študovat tělocvik. To je život. V kolik zítra ?" zeptal se Ruda na rohu u restaurace Opera.

            ,, V deset ?" řekl jsem.

            ,, To je akorát," řekl Ruda. Prošli jsme kolem vinárny "U rybiček" a byli jsme u kamenného oblouku nad ústím Švédské uličky do náměstí.

            ,, Tak zítra. Ve formě," řekl Ruda.

            ,, Bez obav. Zdar," řekl jsem, a Ruda kouřil a šel dál směrem k zimáku.

            Zůstal jsem ještě chvíli stát a díval se na tu nádheru kolem. Obrovská radnice, morový sloup, kašny, a kam jsem se podíval, všude staré důstojné domy. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že mám takovou kliku a chodím do školy právě ve městě, které mi pro studium připadalo ideální, a v němž taky přede mnou studoval můj brácha. Náměstí bylo zpola zalito červeným světlem zapadajícího slunce a moc se mi líbilo. Nesmím to pokazit, umiňoval jsem si, těch pět roků tu musím vydržet a užít si to, co to půjde.

            Otočil jsem se a prošel úzkým průchodem mezi starými kamennými zdmi na širší prostranství před Studentským klubem. Dveře byly otevřené a pronikal jimi neurčitý šum hospodské zábavy. Klub byl zrovna nejpopulárnějším střediskem studentských hrátek, otevřeli jej na konci zimního semestru a pořád v něm bylo plno.

            Sešel jsem po schodech do suterénu a rozhlédl se po úzké místnosti s barem na konci.  U druhého stolu vpravo, v pseudogotickém výklenku, seděl Capejšek, Twist a Jura Němeček, kluci od nás z koleje. A s nimi Tom Jurka, místní playboy. V létě plavčík, v zimě lyžařský instruktor, děvkař průběžně. Vedle něj seděl nevýrazný mladík.  Zamířil jsem k nim.

            „Hele, další  blbej, ale opálenej,“ halasil Capejšek. „Sedni k nám.“ Blbí, ale opálení, tak nám tělocvikářům říkali študáci z jiných oborů, ale myslím si, že to mysleli vážně asi tak napůl. Spíše z nich mluvila závist, protože naše studium k závidění opravdu bylo. Byli jsme pořád na hřišti, v bazénu nebo na horách.  Capejšek už byl v pátém ročníku na fyzice a chemii a za pár dní měl promovat. Teď byl v nejšťastnějším období studentského života : státnice z krku, promoce za dveřmi, a mezitím se jen slavilo. Což byl zřejmě i dnešní případ.

            „Co si dáš ? Zvu tě. “ Capejšek se velkopansky  rozmáchl a málem porazil flašku s vínem. Bylo jasné, že už má trochu draka.

            „Nejdřív pivo, pak se uvidí.“ Sedl jsem si a pitomou aktovku hodil do kouta. Přes rameno jsem viděl, že se k nám blíží Franta, vykutálená polovička dvojice pinklů, kteří sem přešli z bůhvíjakého pajzlu, a teď si pořídili fialové vestičky a motýlky a hráli si na velký svět. Šejdířství měli v genech.

„Františku, jedno pivo,“ žízeň jsem měl pořád strašnou.

„Pivo jen k jídlu. Co si dáš ?“ Považovali za samozřejmé, že studentům se tyká.

„Asi hemendex, a pár krajičků chleba. A to pivo hned, jo ?“ Fakt jsem se nemohl dočkat.

„Tak jednou šunčičku s vejci, jedno pivečko,“ ševelil Franta, napsal mi lístek a položil jej ke mně na stůl.

„Ale kurva, napiš to sem,“ prohlásil Capejšek a můj lístek zmačkal a hodil do popelníku. Líbilo se mi, že Frantovi tykal. Což bylo koneckonců jedině správné. 

„Tato, neblbni, mám prachy,“ chabě jsem se pokusil protestovat.

„Já vím, eště dneska a možná do zítřka. Nebuď malej, dostal jsem od našich zálohu na promoci, tak jí trochu utrhnem drápky. Hostina holt nebude v Národním domě, ale zvolíme trochu komornější prostředí a méně zlodějské ceny.“

Opřel jsem do židle a pod stůl natáhl unavené nohy. Zapálil jsem si první večerní cigaretu a nedočkavě čekal na pivo.

Franta byl zpátky v cuku letu. Postavil na stůl orosenou láhev dvanáctky a pak trochu nalil do sklenice. „Prosím,“ řekl úslužně a smetl ubrouskem se stolu drobty, které viděl jen on. Tušil dobrý kšeft, Tata Capejšek byl v ráži a to se pinklovi zamlouvalo.

„Můžu si dát ještě jedno ?“ zeptal jsem se.

„Jasně, že můžeš,“ odpověděl místo číšníka Capejšek. „Viď, Frantíku ?“

„Moc se mi to nelíbí, ale dneska udělám výjimku. Nechceme tady z toho mít pivnici, víš“ odpověděl Franta.

Naklonil jsem sklenici a nalil pivo dovnitř po skle, aby moc nepěnilo. S chutí jsem se napil, dvanáctka chutnala báječně.

„Tak co, mladej, jak de škola ?“ zeptal se mě Capejšek.

„Tělák bez problémů, zemák taky, jenom kdyby nebyly takové blbosti, jak je marxák a tak. To mě nebaví.“

„Holt ty zkoušky budeš muset udělat, nás to taky neminulo,“ řekl Capejšek. „V prváku je MDH, ne ?“

 „Vyhráls aspoň ?“ chtěl vědět Jura. „Když do balonu neumíš ani kopnout ?“ hecoval mě.

„Bez obav, za ten tvůj Bivoj Brodek bych mohl hrat aji s protézou.“

„Za první Slavoj Brodek u Přerova a za druhé hrajeme 1.A. třídu. Ty bys nepřekopnul

ani velké vápno,“ útočil dál Jura.

„To je možné. Víš, nemám rád protihráče za zádama, mám je radši před sebou. A nohejbal hraju s Rudou Škarkou a dost vyhráváme. Dneska všecko.“

„S tím hokejistou ?“ ptal se Tom.

„Jo.“

„On je dost na baby, že ?“ cítil Tom konkurenci.

„Spíše baby jsou na něho, jako tady na Twista,“ řekl jsem.

„Hele, mě vynech, mám teď s babama pauzu. Do promoce jenom chlastám a pak se uvidí,“usmíval se Twist chlapeckou tváří, která na holky platila. Byl taky, jako Capejšek,  odněkud z východních Čech, a taky jen čekal, až odpromuje.

            „Pardon,“ozvalo se za mnou, a Franta přede mne položil talíř s jídlem a košíček s chlebem. „Tady máš tu šunčičku,“ zase jen ševelil. „Chlebíčka budeš mít dost ?“

            „Určitě. Děkuju.“

Franta odskotačil k pultu a já jsem se pustil do jídla, prvního pořádného od rána. Na koupališti měli jen párky a ty už jsem nemohl ani vidět. Během jídla přede mnou přistálo druhé pivo a když jsem dojedl a dopil, bylo mi ohromně. Co si budeme povídat, taky mě těšilo, že ti

mnohem starší kluci u stolu mě berou jako sobě rovného.

Když Capejšek viděl, že jsem dopil pivo, přisunul ke mně sklenici. „Dej si víno, z piva se blbne.“

„Díky, tato,“ odpověděl jsem a nalil si bílého.

Zrovna, když jsem koštoval, objevil se u našeho stolu brácha. „Můžu si přisednout ?“ zeptal se formálně.

„Jasně,brácho“ hlaholil Capejšek.

„Co tu děláš ?“ Byl jsem pořádně překvapený, nevěděl jsem, že je v Olomouci.

„Přijel sem na víkend za Ulinou, a ta mě večer vyrazila, že se musí učit a tak ať du do hospody. Tušil sem, že tě tu najdu.“

Takže nás bylo sedm. Capejšek objednával flašku za flaškou a večer příjemně ubíhal. Všichni u stolu, kromě toho nevýrazného kluka jménem Jarda, bráchu znali, patřil k populárním postavám univerzity, určitě i proto, že hrál druhou volejbalovou ligu za Slávii UP. Byl sice už dva roky ze školy pryč, ale pamatovali si ho. Švagrová Ulrike právě finišovala s učením před státnicemi a bydlela na koleji, jíž se říkalo Šmeralka.

„Kde máte synečka ?“ zeptal jsem se.

„U babičky v Brně. Jenom co Ulina udělá poslední štacku, pojede za ním. A co vy tu máte, sjezd Casanovů nebo co ?“ zeptal se brácha Twista.

„Jak to myslíš ?“ nechápal Twist.

„No samí vyhlášení milenci. Ty, Tom a o Jurovi netřeba pochybovat, ten by ojel aji cestářa v zástěře, jak ho znám.“

„A co já ?“ kasal se Capejšek.

„Ty bys mohl lákat baby akorát tím, že jim ukážeš, co dělá sodík, hozený do vody,“ smál se brácha a my všichni s ním.

Objevil se Franta. „Chlapi, konečná, budeme zavírat. Mám ti to spočítat ?“

„Klidně mi to spočítej, Frantíku,“ blahosklonně odpověděl Capejšek.

Franta odběhl za pult. K nevýhodám Studentského klubu patřilo, že brzo zavíral.

„To jsem zvědavý, o kolik mě natáhne,“ řekl Capejšek. „Kolik jsme tak mohli mít těch flašek, netušíte někdo ?“

„Osm ?“ navrhl Jura.

„To by mohlo odpovídat,“ přidal se Twist.

„Bylo jich devět,“ poprvé zasáhl do hovoru nevýrazný Jarda.

„Tys to počítal ?“ nevěřil Capejšek.

„Jo, já jsem účetní.“

„Ještě že tě máme,“ liboval si Capejšek.

Přikvačil Franta s účtem. „Dělá to 382 koruny,“ oznámil nám.

„Tady máš, Frantíku,“ Capejšek velkopansky podal pinklovi čtyři stokoruny. „To je dobrý.“

„Děkuju zdvořile. Byli jste spokojeni ?“

„Ušlo to.“

„Tak dobrou noc,“řekl Franta Kysele.

„Jak dobrou noc ? Teprve jsme začali, no ne, chlapi ?“ Capejšek se rozhlédl kolem stolu.

„Pojďte, vypadnem. Domluvíme se venku,“ navrhl Jura.

Vzal jsem si z kouta aktovku a šel za ostatními nahoru. Z chladného suterénu jsme vyšli do horka červnové noci.   

„Kam půjdem ?“ ptal se vůdce Capejšek.

„Nejblíž jsou Rybičky. Nebo Varna,“ vybíral Twist.

„Je vedro, já bych šel na koupák,“ řekl jsem.

            „To není blbý nápad,“ řekl Jura.

            „Tam nám nenalejou,“ oponoval Twist.

            „Tak se ochladíme a pak půjdeme někam do hospody, dyť je teprve čtvrť na jedenáct,“

obhajoval jsem svůj návrh.

            „To je vono,“ nadchnul se Capejšek.

            Ze Švédské uličky jsme vyšli na Horní náměstí a dali se doleva nahoru na Dolní náměs-

tí. Jeden z olomouckých paradoxů. Táhli jsme kolem Neptunovy kašny po kočičích hlavách až

do rohu náměstí, kde začínala úzká Kateřinská ulice. Před hasičskou stanicí na jejím konci jsme zahnuli doleva kolem vchodu malé dívčí koleje. Byla tak malá, že tam nebyla ani vrátnice, a

holky, většinou filozofky, si šéfovaly samy. 

            Teď seděly v oknech a šprtaly se. Ustavičně, byly tím proslulé.

            Tom přešel k oknu v přízemí. „Že se vám chce, v takové krásné noci,“ hučel do hezké

blondýnky. „Poďte s náma na koupák, ani nemusíte mít plavky.“

            „Nemůžem, musíme se učit, v pondělí máme zkoušku. A koupák bude stejně zavřený,“

odpověděla a v očích měla příslib.

            „Tak my se stavíme, až půjdeme zpátky,“ sliboval Tom.

            „Zkusit to můžete,“ vložila se do debaty holka v okně v prvním patře.

            „Tak zatím,“ řekl Tom.

            Táhli jsme dál stromořadím vysokých kaštanů. Přešli jsme kovový můstek přes Bystřič-

ku a byli jsme u vchodu na koupaliště. Jura zkusil kliku a bylo zamčeno, jak se dalo čekat. Šli

jsme dál a doleva kolem budovy šaten a přišli jsme k dvoukřídlým plechovým vratům, zamče-

ným na visací zámek.

            Twist se zámkem cvičně zatřásl a když viděl, že pevně drží, vyhlásil : „Jdem na to."

Chytil se oběma rukama nahoře, odrazil se nohama, skrčil je a zapřel proti plechu. Přitáhl se

rukama a vzepřel se, přehodil jednu nohu přes horní rám vrat a zlehka se posadil. Přehodil i

druhou nohu a seskočil.

            Jura šel jako druhý a byl za vraty za deset vteřin. Po něm se pokusil Capejšek, ale i když byl o hlavu větší, než Twist, neměl jeho páru ani mrštnost.

            „Chyť se, my ti zatlačíme,“ navrhl jsem mu. Tata to zkusil, ale byl moc těžký a slabý.

Strkali jsme mu zadek nahoru, ale brzy se rukama pustil a rezignoval.

            „Já tu na vás, kluci, počkám,“ a sedl si do trávy u vrat. Z náprsní kapsy košile vytáhl

krabičku s cigaretami a šilhal do ní, až si jednu vybral.

            Hodil jsem aktovku přes vrata a přelezl dovnitř. Po mně seskočil brácha, po něm Tom

s Jardou. Došli jsme k padesátce s kalnou vodou. U dřevěných lehátek jsme se sebe shodili šaty a naskákali do vody. Pro jistotu nohama napřed. Ne tak brácha, skočil po hlavě a když se vynořil,

nadával.

            „Co je ?“ staral jsem se.

            „Kurvafix, nevěděl jsem, že je tu tak málo vody. Odřel jsem si nos.“

            „Je tu jenom metr dvacet. Ukaž.“

            Brácha se natočil a ve světle měsíce jsem viděl odřenou kůži. „To nic není, buď rád, že

nemáš takovou skobu jako Capejšek. To bys dopadl hůř,“chlácholil jsem ho.

            Voda byla teplá akorát, ale po pěti minutách začínala studit. Vylezli jsme ven a já jsem

z aktovky vytáhl ručník, ještě trochu vlhký z odpoledne. Utřel jsem se do sucha a podal ručník

bráchovi. Pomalu jsme se oblékli a šli zpátky k vratům. Bez problémů jsme je přelezli a našli

Capejška, stále sedícího v trávě.

            „Že vám to ale trvalo,“ bručel. S námahou se postavil. „Tak jdem do hospody, nebo co ?“

            „To víš, že jo, Tato. Uklidni se,“ nabádal ho Twist.

            „Já jsem klidnej jak želva. Akorát, že želva nemá takovou žízeň. Nemůže mít. Nikdy.“

            Přešli jsme můstek, já dnes potřetí, a za chvíli jsme byli u dívčí koleje. Když naši tlupu

viděly holky v přízemních oknech, sbalily skripta a zavřely okna.

            Tom šel k oknu, za nímž tušil tu hezkou blondýnku, a zabušil na sklo. Uvnitř se zhaslo.

Holky v oknech v prvním patře se chichotaly.

            „Nedělejte fóry a hoďte nám klíč,“ žadonil Tom.

            „To nejde, měly bysme průser,“ řekla holka s rovnými dlouhými vlasy. „A je vás moc.“

Byla docela hezká.

            „Mám nápad. Poďte někdo se mnou, aspoň dva,“ řekl Jura. Jarda s Twistem se k němu

přidali a společně odklusali za roh hasičské zbrojnice. Capejšek se unaveně opíral o kaštan, Tom udržoval milostnou konverzaci. Brácha stál vedle mě a s otráveným výrazem si co chvíli ohma-

tával nos.

            Hodil jsem aktovku do trávy a čekal, co se vyvrbí. Za chvíli jsem měl jasno, zpoza rohu

se vynořilo jakési červené monstrum na dvou vysokých loukoťových kolech, které tlačili Jura

s Twistem a Jardou. Když vjeli do kruhu světla pod lucernou, poznal jsem vysouvací hasičský

žebřík.

            „Půjdem na ně s technikou,“ hulákal Jura. Dotlačili žebřík pod okna a postavili jej kolmo ke stěně budovy. Holky nahoře v oknech se chechtaly.

            „Víte někdo, jak se s tím heblem manipuluje ?“ ptal se Jura.

            Do bráchy vjel život. „Pusťte mě k tomu. Ja inženěr, těchnik, mechaňik.“ Domníval se,

že mluví rusky. Kdysi zastával teorii, podle níž stačí mluvit pomalu slovensky, a je z toho ruš-

tina.

            Prohlížel si žebřík a pak řekl : „Nejdřív musíme zaaretovat tady ty nohy, aby se nám to nevybulilo.“ Tahal za jakousi trubku se čtvercovou patkou, která vězela v jiné, širší trubce. Užší trubka se se skřípáním neochotně vysouvala. Když dosedla na asfalt, brácha zasunul robustní závlačku na řetízku do otvoru v širší trubce. „Totéž musíme udělat na druhé straně.“

            Jura s Twistem kopírovali bráchův postup.

            „Teď zkusíme zvýšit náklon toho žebře,“ pravil brácha a obcházel monstrum. „Asi tady tím,“ dumal a začal točit nějakým rumpálem. Žebřík se kupodivu začal zvedat.

            „Hurá !“ hulákal v tiché uličce Jarda. Všiml jsem si, že holky v přízemí nás pozorují a

baví se.

            Capejšek se odlepil od svého kaštanu. „Jdu na roh hlídat. Když zamávám, je nebezpečí

na obzoru.“ Odpotácel se na křižovatku a sedl si na dlažbu.

            „Tady je to !“ zajásal brácha. Zatočil dalším rumpálem a nejníže položený žebřík ze tří se začal vysouvat k oknům v prvním patře. Jarda ochotně přiskočil a rval kliku rumpálu bráchovi z rukou. „Půjč, já budu točit.“

            Brácha pustil kliku a spokojeně přihlížel. Tom  s Twistem už se sápali nahoru a lezli

po žebřících, které byly dosud v klidu a čekaly, až na ně přijde řada. Jarda sklonil hlavu mezi ramena a zuřivě točil klikou.

            Najednou Jura řekl : „Něco se děje, Capejšek dává znamení.“

            Capejšek seděl na dlažbě a mával nad hlavou rukou, v níž držel botu. „Co je, tato?

Proč máváš ?“ volal na něj Jura.

            „Já mávám proto, že je všecko v pořádku,“ huhlal Capejšek.

            Pohlédl jsem nahoru. Holkám v okně už nebylo do smíchu, a když byla špička žebříku

dva metry od nich, zavřely okno. Jarda točil dál. Žebřík dorazil k římse a zapřel se o jednu z tabulí dvoukřídlého okna. Jarda zabral a sklo se vysypalo. Holky v pokoji začaly ječet. Jarda

zvedl hlavu a pustil kliku. Na druhé straně ulice se otevřelo okno.          

            „Myslím, že to by stačilo,“ řekl pomalu brácha. „Poď, vypadnem, než z toho bude nějaký malér.“

            Zvedl jsem aktovku z trávy. „Půjdu s tebou, nechce se mi spát,“ řekl jsem.

            Podíval jsem se na místo činu. Žebřík trčel v okně, Twist s Tomem byli dole a o něčem se radili. Nevýrazný Jarda vypadal naprosto spokojeně. Capejšek někam zmizel.

            „Kam jdete ?“ zeptal se nás Tom.

            „Na Šmeralku,“ odpověděl brácha.

            „Jdeme s váma,“ řekl Tom a kývnul na Jardu.

            „Chlapi, zdar,“ řekl brácha ostatním.

            „Ahoj,“ doneslo se k nám.

            Capejšek s Twistem bydleli na Gottwaldovce, pár kroků odsud. Jura jako přespolní nárok na kolej neměl, ale nedělal si z toho těžkou hlavu. Vždycky se někde vyspal, když se mu nechtělo na vlak do Brodku.

            Šli jsme Michalským stromořadím a pochechtávali se. Když jsme urazili asi dvě sta metrů, objevilo se před námi žlutobílé policejní auto. Ustoupili jsme ke straně úzké silničky, aby

mohlo projet.

            „Ti hajzli si klidně jezdí po parku. Udělat to já, tak mě zavřou,“ vrčel Tom.

            „Hoši, někdo nás prásknul, ti jdou po nás,“ uvědomil si brácha.

            „Naštěstí si nás nevšimli. Doufám, že ostatní už jsou doma,“ řekl Tom.

            „Dyť jsme toho zase tak moc neprovedli,“ řekl jsem.

            „Záleží na úhlu pohledu. Tabulka skla za dvacet korun a trocha rámusu. Ale jejich očima to může být rušení nočního klidu a třeba i pokus o vloupání,“ přemýšlel brácha.

            „Nepřeháněj,“ odbyl ho Tom.

            Minuli jsme vojenský pomník a za ním se cesta mírně zvedala. Na lavičkách pod lampami seděly dvojice milenců. Když jsme byli pár metrů od první lavičky, děvče se nasupeně zvedlo a vydalo se proti nám.

            Nevím proč, ale ohlédl jsem se. Policejní auto bylo sto metrů za námi a rychle se blížilo.

Jelo s vypnutým motorem a zhaslými světly.

            „Hoši, bacha ! Jsou za námi !“ vyjekl jsem.

            Brácha se ohlédl a hned potom se rozběhl doprava mezi lavičky a keře za nimi. Vyrazil jsem za ním. Koutkem oka jsem zahlédl, že Tom se přitočil k nasupené dívce a chytil ji pod paží.

Jarda mířil velkými skoky do křovisek po mé levé ruce.

            Kličkoval jsem mezi křovím a stromy nějakých třicet metrů, když jsem přiběhl k sou-

vislému pásu keřů. Bez rozmýšlení jsem jím proskočil, ale letěl jsem trochu déle, než jsem čekal.

Spadl jsem do Bystřičky. Zleva jsem slyšel, jak někdo spadl do vody. Musel to být brácha, bylo to ze směru, jímž běžel.

            Trčel jsem po kolena ve vodě a cítil, jak se mi boty boří do bahna. Vytáhl jsem jednu nohu a přisunul ji blíže ke břehu. Pak druhou a byl jsem pod visutým břehem. Tiskl jsem se k hlíně levým bokem a špicoval uši. Uslyšel jsem, jak bouchly dvoje dveře policejního auta, a

pak zupácké hlasy : „Vylezte ven, nemáte šanci. Tak bude to ?“

            Ani jsem nedutal. Nohy mi v bahně ujížděly a tak jsem se levou rukou chytil trávy nahoře na břehu. Hned to bylo lepší. V pravačce jsem držel tu pitomou aktovku.

            „Vylezte, nebo přivedeme psy.“ Už byli asi deset metrů ode mne. Ale neviděl jsem světlo,

baterku ti srabi neměli. Což bylo dobré.

            „Stůj !“ zařval  jeden z nich. Slyšel jsem, jak brácha skočil do vody a pak divoké záběry

paží, jak plaval přes Bystřičku, rameno Moravy, široké nějakých osm metrů a docela hluboké.

            Prásk ! Prásk ! Třeskly dva výstřely.

            Neovladatelně jsem se rozklepal. Co když bráchu trefili ? Co teď, kurva ?

            „Když tu byl jeden, bude tu i druhý,“ slyšel jsem pár metrů od sebe. Přitiskl jsem se pod břeh, ale třas neustával. Klepal jsem se jak nasolený skokan.

            „Tak vylez, nebo fakt dovedeme ty hafany,“ slyšel jsem už hodně zblízka. Zase mi ujíž-

děly nohy. Chytil jsem se levačkou co nejpevněji.

            Už byli přesně nade mnou. Ucítil jsem, jak se břeh chvěje pod jejich chodidly, a najednou mi prsty levé ruky začala drtit policajstká kanada. Instinktivně jsem rukou ucukl.

            „Tak tady seš, frajere. Tak polez.“

            Zvedl jsem hlavu a díval se do telecího ksichtu pod brigadýrkou.

            „Trefili jste bráchu?“ jektal jsem zubama.

            „Tak ten plavec byl bráška ? To jste povedená dvojka.“

            „Trefili jste ho, nebo ne ?“

            „Asi ne, zdrhal po druhém břehu jak jelen. Tak už polez.“

            „Sám nevylezu. Pomožte mi.“ Vyhodil jsem aktovku obloukem na břeh.

            Chytil jsem se napřažených paží a vytáhl se nahoru. Sebral jsem aktovku. „Nebojte se, nebudu dělat potíže,“ koktal jsem.

            Prošli jsme křovinami k autu. Sedl jsem si na zadní sedadlo. Třas pomalu ustával.

            Za tři minuty jsme zastavili před policejním ředitelstvím. Jak drahé bude to taxi?, napadlo mě. Vystoupil jsem z auta a šel s nimi nahoru. V prvním patře mi ten, otisk jehož ka-

nady jsem pořád cítil, sebral aktovku. „Tady si sedněte a čekejte.“ Odešel do vysokých bílých

dveří po levé straně chodby.

            Sklíčeně jsem seděl na lavici. Cítil jsem, jak namočené tesilky smrdí bahnem a rybinou. Jak pomalu usýchaly, smrad se stupňoval.

            Policajt vyšel ze dveří a podal mi blok a červenou tužku. „Napište, jak to dnes bylo. Pravdu. Máte na to dvacet minut. A teď : kde najdeme vašeho bratra ?“

            Věděl jsem, že nemá smysl zapírat. „Bude u manželky na koleji Šmeralova. Číslo pokoje neznám, ale zeptejte se na vrátnici.“

            Odešel, a já jsem se pustil do psaní. Přemýšlel jsem, co přiznat a co vynechat, ale myšlen-

ky mi pořád utíkaly k bráchovi. Co když je raněný ? Mohli ho trefit a on přesto mohl utéct.

            Ze dveří vykoukl statný Hanák s distinkcemi kapitána na výložkách. Kudrnatý sympaťák.

            „Pane Záruba, pojďte dovnitř.“ Ustoupil ve dveřích a nechal mě projít. „Posaďte se a dejte mi ten blok.“

            Poslechl jsem. Sedl si za stůl a dal se do čtení. Pak sáhl po mé aktovce a otevřel ji.

            „Podíváme se, co mladý pan Záruba nosí v aktovce.“

            Sáhl dovnitř a postupně kladl na stůl mokrý ručník, mokré plavky, studijní průkaz,

skripta  „Dějiny mezinárodního dělnického hnutí“ a balíček taroků. Zvedl obočí.

            „Ty umíš hrát taroky ? Najednou mi tykal.

            „Umím, pane kapitáne.“

            „Neval.“ Vytáhl z balíčku karty a chvíli se v nich přebíral.

            „Co je tohle?“ ukázal mi kartu.

            „Pikový honér.“

            „A tohle ?“

            „Pagát.“

            „Tak jo, taroky poznáš. Ale to, co jsi napsal, je tak na Varšavu v tarokách. Přece mi nechceš tvrdit, že nikoho z té party, co dělala bordel u té koleje, neznáš.“

            „Pane kapitáne, fakt neznám. Jsem tu necelý rok, tak nemůžu znát kdekoho, s kým se potkám v hospodě.“     

             „To beru. Ale podle té ženské, co nám volala, vás bylo pět nebo šest. Máme tebe a tvého

bratra. Víš co, spokojím se s dalšími dvěma jmény, protože nemůžu obejít to hlášení. Takže budete celkem čtyři. Bereš to ty ?“

            „Já bych radši počkal na bráchu.“

            „Tak počkej. Na chodbě.“

            Vrátil jsem se na chodbu a sedl si na tu tvrdou lavici. Přemýšlel jsem, koho mám poto-

pit, a vycházelo mi, že Capejška s Twistem. Jim už se nemohlo nic stát, nehrozily jim nějaké

sankce z děkanátu, měli pár dnů do promoce a pak už budou doma ve východních Čechách.

            Uslyšel jsem kroky na schodech a otočil jsem hlavu po zvuku. Vynořil se nejprve

policajt a za ním brácha. Měl na sobě černé vytahané triko, černé vygajdané tepláky a na nohou vietnamky. V obličeji byl rudý.

            „Sedněte si k bratrovi,“ poručil mu esenbák a zapadl do kanceláře.

            „Jsi celý ?“ zeptal jsem se bráchy.

            „Jo, netrefili mě.“

            „Co jsi takový červený ?“

            „Ty vole, když jsem spadl do Bystřičky, tak jsem se svlíknul do trenek a čekal, jestli mě najdou. No a když mě našli, tak jsem skočil do vody a plaval na druhou stranu, hadry v jedné ruce. Vydrápal jsem se na břeh a utíkal pryč, jenže jsem vběhl do dvoumetrových kopřiv. V šoku jsem ty hadry pustil a v trenkách mazal pryč. U té hlavní cesty jsem chvilku počkal, až nic nejelo, potom jsem ji přeběhl a šel na Šmeralku. Tam mi došlo, že mokrý a popálený od kopřiv nemůžu přes vrátnici, a tak jsem se snažil vylézt na ten průchod, jak je menza. Jak jsem

šplhal na střechu, tak jsem holení prokopl jakési okno. Podívej.“

            Vyhrnul pravou nohavici a ukázal mi krvavý šrám na holeni.

            „Ale dostal jsem se na střechu a šel ke Šmeralce. Když jsem byl pár metrů od okna, tak

se otevřelo a v něm byla paní Fialová. Řekla : „Pane doktore, proč nejdete přes vrátnici ? Vždyť

jdete za manželkou a to je dnes legální.“

            „Děkuju, paní Fialová, já už to dolezu.“

 „Vlezl jsem do okna a šel za Ulinou. Ta se ještě učila, a když mě viděla, tak ji málem omylo. Šíleně mě zjebala a poslala do vedlejší cimry spát. No a sotva jsem usnul, tak mě budil

policajt. Navlík  jsem si první věci, co jsem viděl, a šel s ním. Jak chytli tebe ?“

             „Ten blbec mi šlápnul na ruku. Kdybych neucuknul, tak nás nemají. Poslechni, ten kapitán po mně chce, abych prozradil nejméně další dva. Že prý nás bylo minimálně pět. “

            „Cos mu řekl ?“

            „Ještě nic, chtěl jsem počkat na tebe. Ale myslím na Capejška a Twista, těm už nic ne-

hrozí, za pár dní promujou. A stejně nevím, jak se ten Tom a Jarda jmenujou. Jura je ve druhém járu a mohli by mu zavařit.“

            „Asi jo, těm se už nemůže nic stát.“

            Otevřely se dveře a kapitán nás pozval dovnitř. „Bratři Zárubovi, prosím.“

            Vešli jsme do jeho prostorné kanceláře a sedli jsme si. Kapitán se usmíval a v ruce

držel bráchovu občanku.

            „Tak pane doktore, co mi k tomu povíte ?“

            „Myslím, že víte všecko.“

            „Stejně by mě zajímal váš názor.“

            „Podívejte se, pane kapitáne, dohromady o nic nešlo. Jen jsme se bavili. Rozbili jsme jedno okno a já to klidně zaplatím.“

            „Oficiálně se tomu říká přečin proti socialistickému soužití. Jak se na to díváte teď?“

            „Pořád stejně.“

            Kapitán se rozesmál. „Chlapi, já jsem taky kdysi študoval, i když na trochu jiné škole.

Ale nemůžu zahrát do autu to hlášení, je zaevidované, to zas pochopte vy.“

            „To chápeme. Co po nás chcete?“

            „Jenom dvě jména.Vy dva nestačíte.“

            Brácha se na mě podíval. „Dobře, máte je mít. Capejšek a Komeštík, oba studenti pátého ročníku Přírodovědecké fakulty.“

            „Křestní jména ?“

            „Komeštík je Slávek. Jak se jmenuje Tata?“ obrátil se brácha na mně.

            „Netuším.“

            „Dobře, podle příjmení ho najdeme. Bude to stát nějakou pokutu, jak jistě tušíte. Ne-

můžu to nechat plavat.“

            „Pane kapitáne, proč po mně ten…příslušník střílel ?“

            „Nováček, pane doktore. Trochu moc horlivý, byl ve své první akci.“

            „Aha. Můžeme jít?“ Jako vyjednavač byl brácha dobrý, nakonec byl o šest let starší a zkušenější.

            „Musím zavolat dolů,“ řekl kapitán a zvedl telefon.

            Zvedli jsme se. Brácha směšně ťapkal ve vietnamkách ke dveřím. Kapitán domluvil a

gestem nás propustil.

            Vyšli jsme z budovy. Začínalo svítat. Přešli jsme tramvajové koleje a můstek přes By-

střičku. Za pět minut jsme byli v místech, kde brácha říčku přeplaval. Ve vysokých kopřivách

se rýsovala dráha jeho úprku. Našli jsme na ní boty, tričko, kalhoty a hodinky. Posbírali jsme

všechno a brácha se na cestě převlékl. Tričko, tepláky a vietnamky sbalil pod paží.

            „Ale za tu srandu to stálo, ne ?“ zeptal se.

            „Teď už jo, ale jednu chvilku mi cvikalo,“ řekl jsem. „Jak po tobě stříleli. Bál jsem se,

že tě trefili.“

            „Ale netrefili. Tak zdar, jdeme spát.“

            „Kdyby se ti chtělo, tak přijď na koupák. Budu tam.“

            „Možná jo. Ahoj.“

 

            Za čtrnáct dní jsme dostali předvolání na policejní ředitelství. S Capejškem a Twistem

jsme se dostavili přesně, střízliví a zvědaví.

            „Tak pánové, vítám vás u nás. Dejte mi své občanky, prosím.“ Kapitán byl zdvořilost

sama. Dali jsme mu občanské průkazy.

            „Pan Capejšek ?“ kapitán vzhlédl od četby.

            „To jsem já, pane kapitáne,“ řekl Tata.

            „Takže vy budete pan Komeštík, že ?“

            „Jiná možnost není,“ pokrčil rameny Twist.

            „Pana Zárubu, co rád hraje taroky, už znám. Tak k věci. Jste ochotni zaplatit pořád-

kovou pokutu, pan Capejšek a pan Komeštík ve výši sto korun, a bratři Zárubové ve výši dvě

stě korun ?“

            „Jistě,“ zaznělo trojhlasem.

            „Tak tady máte bločky. Sto, sto, dvakrát dvě sta. Prosím, dejte mi peníze.“

            Vytáhli jsme peněženky a dali mu peníze. Pak se kapitán zazubil. „Pan doktor Záruba

by správně měl zaplatit dvě sta osm korun,“řekl.

            „Za co těch osm korun ?“zeptal jsem se.

            „Jeden šus z pistole stojí čtyři kačky.“

            Oněměl jsem, ale ne Tata. Zvedl ruku se svým bločkem.

            „Pane kapitáne, je to slosovatelné ?“ zeptal se s nevinným úsměvem.

            „Ven !“ zařval kapitán.

            Velice rádi jsme ho poslechli. Smáli jsme se ještě na ulici.

Autor: Admin
Vydáno: 22.7. 2008 21:27
Hodnocení: 2.8 (celkem 487 hlasů)
Známkovat:  1 | 2 | 3 | 4 | 5 (jako ve škole)



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.