Přihlášení ovocna.cz
Uživatel 
Heslo

Registrace je možná zde
Opeřený externě
OpeOkno
Kategorie: Zápisky pana Záruby

Maryša a mušketýři

Z cyklu: "Olomoucké povídky" (Dalibor Záruba)

Naše debata o poválečném uspořádání světa byla v nejlepším, když se od vedlejšího stolu zvedl nějaký chlap, asi tak kolem padesátky,...

... a poklepal mi na rameno. Seděl jsem nejblíž a pro začátek jsem to snesl s klidem. Peru se jen málokdy.

„Synci, kdybyste chtěli co vědět o Teheraně nebo Jaltě, rad to takym mličokum, jak ste vy, vysvětlim,“ řekl do našeho užaslého ticha.

„Ste tam byl nebo co ?,“ řekl po chvilce Hans.

„Jasne. Byli zme tam enem čtyře. Stalin, Churchil, jakysik cyp, a joch,“ řekl ten týpek a triumfálně se podíval na Hanse, co jako on na to.

Jenže bylo to tak spontánní, že jsme reagovali všichni najednou. Vybuchli jsme smíchy, Česťa tloukl rukama do stolu, až půllitry s pivem nadskakovaly. Hans si utíral oči ještě chvíli po tom, co chlap zamumlal  „Z chujama se nebavim,“ a vycouval z hospody.

„Kdyby aspoň ten kokot řekl „čerčil“ a ne „churchil“, tak sme to možná ustáli,“ řekl Česťa a napil se.

„Právě, kdyby nás neodrovnal hned první větou, mohlo z něho eště cosi vylézt. Možná byl aji v Postupimi,“ pravil Mora.

„A beztak aji s Klemou v únoru na Hradě,“ smál se Hans.

Ještě jsme to rozebírali, co taky jiného v hospodě chcete dělat, když přišel Venca. V bundě a s aktovkou. Obojí sem nepasovalo, protože bylo dosud teplo a z koleje na Růžek bylo pár kroků, a s aktovkou jsme Vencu nikdy neviděli. Sedl si k nám a poručil si pivo.

„Deš na šichtu nebo co ? Maš noční ?“ optal se ho Hans.

„Budeš se divit, ale mám. A ni ledajakou. S váma sem totiž skončil.“Venca to řekl velice důstojně, protože uměl být teatrální.

„Jeblo mu,“ řekl přesvědčivě Mora. „Už mu z té promoce jebe.“

„Ale kdepak promoce, k té má  hodně daleko. Myslím, že mu ještě chybí šest zkoušek,“ řekl Česťa a škodolibě se díval Vencovi do očí.

„Pominu teď to, že já sem v posledním járu a ty teprv v pátém. Právě proto, že mi chybi

 pár zkoušek a čas letí, sem se rozhod´ pro nový život. Studium je včil na prvním místě, a ne chlast, jak u vás,“ řekl znova velmi důstojně Venca a upil piva, které před něj postavil nejstarší vrchní světa pan Josef.

„Veno, kdybych tě neznal tak dlouho, tak ti na to skočím,“ řekl Hans. „Vyval, co za komedii na nás zkoušíš.“

„Enem aby z toho nebyla tragédie, bo Venca smolu přitahuje,“ přisadil jsem si.

„Tak já vám to vyzvoním,“ řekl Venca a otevřel aktovku. „Skripta, pravítko, barevné tužky, termoska s kafem a svačina. Bo noční za chvilku začíná.“

„Le o, básník,“ řekl obdivně Mora.

„A kde máš, poeto, montérky ?“ zeptal se Česťa.

 „Ty on nepotřebuje, s jeho intelektem přeci nebude robit rukama,“ řekl Hans.

„To máš recht. V noci se nejlepší učí, a ještě k tomu cosi zarobím a v klidu odpromuju, na rozdíl od vás, vy ožralci,“ řekl Venca, a jenom trošku slevil z té hrané důstojnosti.

„Táta strážmistr soudruh Ožana bude mít radost,“ řekl Čuk, který až dosud byl potichu. On byl totiž většinou potichu, ale co řekl, to sedělo.

„Ale, dej už s tou starou historkou pokoj. Prostě sem chytil fajn kšeft. Nočního hlídače v divadle. V tom novém, v Hodolanech. Od deseti večer do šesti ráno.“

„Za kolik ?“ zeptal se pragmatik Hans.

„Jak u Studentservisu. Sto deset hrubého, sto čistého,“ odpověděl Venca a dopil.

„Já ti rád objednám eště jedno. Dáš si ?“ zeptal se úlisně Mora.

„S chlastem sem skončil. Definitivně,“ řekl Venca a vstal.

„Mudr Ožana nás opouští. Jaká škoda,“ řekl Česťa a mával na pana Josefa.

Seděli jsme a klábosili do desáté, kdy se na Růžku končilo. Když jsme se vyrovnávali s panem Josefem, Hans zvedl ruku a řekl : „Chlapi, mám nápad. Co kdybysme Vencu trochu překvapili a zajeli za ním ?“

„Aby se tam sám nebál ?“ řekl Česťa.

„Třeba. Ale kdys byl naposledy v divadle? Na gymplu? Tak vidíš.“

Vypadli jsme z hospody a šli na tramvajovou zastávku. Trojka přijela za chvilku, téměř prázdná. K divadlu to byly jen tři zastávky, a ta poslední byla přímo u služebního vchodu do divadla.

Čuk zazvonil. Venca uvnitř rozsvítil a vešel do krátké chodby. Chvíli nevěřícně hleděl do prosklených dveří, za nimiž jsme stáli a dělali na něj grimasy, a pak se dopustil chyby. Odemkl.

„Co tu chcete, vy blbci?“

„Ale měli jsme strach, aby ti tu samotnému nebylo smutno,“ řekl Česťa. „Pustíš nás dál, nebo tu máme v té zimě trčet na chodníku?“

„Tak poďte, ale enom na pět minut.“

Obrátil se a šel do vrátnice. Na stole měl rozevřená skripta, barevné tužky, pravítko a termosku s kávou. Popelník s jedním vajglem. Sedl si ke skriptům a chtěl pokračovat v podtrhávání.

Stáli jsme v hloučku před stolem a nevěděli, co dál. Ticho prolomil Hans.

„Tak nám ukaž to divadlo, ne ?“

„Neblbni, dyť nevím, kde co je. Sem tu první šichtu.“

„Tak se mrknem sami,“ řekl Hans a šel k dřevěné skříňce, v níž za skleněnými dvířky byly na háčcích desítky klíčů. Otevřel skříňku a zkoumal nápisy na přívěšcích.

„Pro začátek stačí kostymérna a jeviště.“ Vzal dva klíče zamířil ke dveřím do divadelních prostor. „Venco, nevíš, co hrajou ?“

„Netuším,“ odpověděl Venca a váhavě vstal.

Hrnuli jsme se za Hansem, který šel před námi a rozsvěcel. Dorazili jsme ke schodům, za nimiž byly dveře na jeviště. Hans zkusil kliku a bylo otevřeno. Vešel dovnitř a hledal vypínač. Rozsvítil pracovní světlo a šel dál. Vylezli jsme po schodech a vešli na jeviště. Ocitli jsme se ve venkovské kuchyni s velkým stolem, kachlovou pecí a dvěma almarami.
„Ty vole, co tu můžou hrát? Naše furianty ?“ zeptal se Čuk.

„Kdepak. Hrajou Maryšu,“ odpověděl Hans a listoval v nějaké knize, kterou sebral se stolu. „Tady máme dokonce scénář.“    

„To si můžem zahrát taky. Já hraju Vávru,“ řekl jsem.

„Já Francka,“ přidal se Čuk.

„A kdo bude, vy chytráci, hrát Maryšu ?“ řekl Hans.

„Hoši neblbněte,“ strachoval se Venca. Nedalo mu to a vydal se za námi.

„Ále, pan noční hlídač je tu s náma ? A co služba ?“ popíchl ho Hans.

„Mám strach, že tu něco vymamlasíte,“ odpověděl Venca.

„Neboj, enom  si trochu zahrajeme. Jsme hraví, no. Chceš hrát Maryšu ?“

„Co ?

„No Maryšu. Od bráchů Mrštíků.“

„Jasně, budem to hrát jak v antickém divadle. Tam taky všecko hráli chlapi. Baby na jeviště nesměly,“ řekl jsem.

„A možná ani do hlediště, to nevím přesně,“ řekl Hans.

„Do hlediště mohly. Když mohly na gladiátorské zápasy, co by nemohly do divadla,“ řekl Mora a zapálil si cigaretu.

„Kurva, nekuřte mi tady,“ zaječel Venca.

„Dyť ti nikdo nehulí. Bereš tu Maryšu, nebo ne ?“utřel ho Mora a potáhl z cigarety.

„Já ti přečtu něco z tvé role,“ řekl Hans a otevřel nazdařbůh scénář. „Já vás teda poslechnu, abyste mě proklínat nemuseli, že su nezdárná vaše dcera. Já si vás vezmu, pane Vávro, ale máte vy vědět, koho si berete. Bude to život k utopení.“

Hans zvedl oči od scénáře. „Kdo hraje Vávru?“

„Já,“ řekl jsem.

„Vávra tu nic neříká. Nevadí, najdu lepší text,“ a listoval ve scénáři.

Sedli jsme si ke stolu, ale byly tam akorát čtyři židle. Venca a Čuk zůstali stát. Dobře jsem viděl, že Mora klepe popel do dlaně, a po chvíli popel vysype na šedý jekor na podlaze.

Hans vytáhl krabičku startek a sirky. Když to viděl Venca, chytil se za hlavu, ale pak se otočil a zmizel. V tu ránu byl zpátky a položil doprostřed stolu popelník z vrátnice, i s tím jedním vajglem.

„Díky, Maryšo.“ řekl mu Hans vlídně.

„Nejsem žádná zajebaná Maryša. Babu hrát nebudu,“ utrhl se Venca na Hanse.

„Tak ti dáme Lízala, to je pěkná role křiváka, to ti bude sedět,“ smál se Hans.

„To je Maryšin fotr, abys věděl,“ doplnil Mora.

„To vím i bez tebe,“ řekl Venca a vztek ho pomalu opouštěl. „Ale co, ať to pára tlačí,“ řekl a zapálil si cigaretu. Poprvé za večer se trochu usmál.

„Tak se mi líbíš,“ spokojeně utrousil Hans.

„Najdi už něco s tím Lízalem,“ požádal ho Venca.

„Už to bude, noční hlídači.“ Zalistoval ve scénáři. „Možná tohle : Lunti ! Všeci só lunti !

Syn je lunt, zeť je lunt a ten vdovčino škaredé je lunt ten největší. A pite. Chlapci, pite všeci ! Každýmu dám, jen jemu nic. Pantáto, sklínky sem dé, pite. Za mý peníze pite! Každýmu dám, kdo přinde – a flašku vína na stůl. A – a –pite. Žádné nesmí říct, že su já škrťa !“

„Počkej, to se asi odehrává v hospodě, ne ?“ vykřikl Venca.

„Jo. A co ?“

„No tady jsme v kuchyni. Lepší by to bylo v hospodě.“

„Nevím, co ti na tom furt vadí. To kvůli tvému pocitu máme přestavět scénu, nebo co ?“

„Že nemám co pít, ty vole.“

„To můžem zítra napravit. Vezmeme si pití sebou.“

„Jak zítra ?“ zděsil se Venca.

„No zítra. Vlastně dneska,“ opravil se Hans, když se podíval na hodinky. „Teď půjdem na kolej a přes den si pěkně napíšeme scénář a naučíme se každý svoji roli.“

„A koupíme si pár flašek vína,“ dodal Mora.

„A budem hrát v kostýmech,“ nadchnul jsem se.

„Hoši, neblbněte. Nemůžete si udělat z divadla hospodu, to přece nejde,“ téměř brečel Venca. „To by byl průser, kdyby to prasklo.“

„Nic nepraskne. Máme rozum, ne ?“ chlácholil ho Hans.

„O tom zrovna moc přesvědčený nejsem.“

„Poďte, deme na kolej. Čeká nás náročný den,“ vybídl nás Hans.

Venca počkal, až opustíme jeviště. Zhasnul pracovní světlo a s popelníkem v ruce se šoural za námi. Pustil nás ven a zamknul.

Přešli jsme ulici a šli na zastávku. Čuk posvítil zapalovačem na jízdní řády. „Teď už nic nejede, až za dvě hodiny,“ vyzkoumal.

„To budem dávno doma,“ řekl Mora.

Vydali jsme se tichou jarní nocí k autobusovému nádraží, a plánovali, co budeme dělat, až se prospíme.

„Mně se ta Maryša zdá trochu fádní. Je tam málo nějakých akcí, furt se sedí u stolu v kuchyni nebo v hospodě, a nic moc se dohromady neděje. Chtělo by to trochu pohybu,“ přemítal Hans cestou.

„Co s tím chceš  dělat ? Přepsat to ?“ řekl Mora.

„Nevím. Možná můžem hrát něco jiného…“

„Něco akčního… Co třeba Tři mušketýry ?“ přidal se Česťa.

„Ty vole, to je nápad !“

„Až na to, že Tři mušketýři jsou knížka, a žádná divadelní hra,“ řekl jsem.

„Ale byli několikrát zfilmovaní, takže se z toho hra dá udělat,“opáčil Hans. „To zmák-

nem.“

„Čert ví, kolik budem mít času. Dyť ani nevíme, jak dlouho bude Venca toho vrátného dělat,“ přemítal Mora.

„Však to nemusíme hrát celé, to bysme ani nezvládli. Vyberem si nějakou pasáž, kdy jsou ti frajeři v Paříži, a zahrajem si nějakou šermovačku,“ vymýšlel Hans.

„Ale to je nás málo. Mušketýři byli čtyři, k tomu Mylady, Richelieu, paní Bonacieuxová.

A eště budem potřebovat nějaké soupeře, přece nebudem šermovat sami proti sobě,“ na-

mítl jsem.

„Tak pár lidí přiberem, to nebude problém.“

„Znovu vyvstává otázka bab. Mně by se to líbilo,“ rozumoval Česťa.

„Baby nebrat, stejně nemají smysl pro srandu. Napadá tě nějaká, co by do toho šla ?“

„No myslel jsem…“

„Já vím, tu tvoji Káču. Na to zapomeň,“ Hans byl rezolutní.

„No dovol…“ bránil se Česťa.

„Nechte toho, řekli jsme Antika, tak Antika,“ chladil oba Mora.

Ještě chvilku jsme se přeli, ale pak jsme byli u koleje. Paní Nakládalová ve své kukani spala, ale vybatolila se hned po prvním zazvonění. Ani nechtěla vidět kolejky, znala nás dobře. Vůbec ji, chudinu starou, nenapadlo, že Hans žádnou kolejku nemá, protože na ni nemá nárok. Už sedmý rok…

Šli jsme po schodech nahoru a postupně jsme se rozcházeli podle poschodí, v nichž jsme bydleli. My s Hansem do čtvrtého.

Svlékli jsme se, trochu se opláchli a zalehli do postelí, postavených rovnoběžně těsně vedle sebe. Místo nočního stolku jsme měli překližkovou desku, na níž trůnila lampa. Byl tam i budík, ale ten měl buzení permanentně vypnuté.

Uvelebili jsme se v postelích a vleže na zádech kouřili.

„Jeníku, uvědomuješ si, že ty mušketýry budem hrát v kulisách Maryši ?“ řekl jsem.

„No a ? To eště nikdo nehrál. Náš přínos světové dramatické tvorbě.“

„Ale přece…Šermovat v kuchyni, to se mi moc nezdá.“

„. Kromě kuchyně jsou tam eště dvě prostředí, hospoda a náves. Takže šermovat můžem třeba na návsi, uvidíme, co tam budou mít večer. Třeba to zkoušejí po částech.“

„Uvidíme. Jdu chrápat. Zdar.“

„Dobrou.“

 

Sešli jsme se před polednem v menze. Hans pochopitelně nemohl mít stravenky, protože

by mu je nikdo neprodal, a tak chodil jíst „na hyenu“, jak jsme tomu říkali. Dělalo se to tak, že ten, kdo měl stravenku, vyfasoval u okénka jídlo. Snědl polévku a z hlavního jídla přílohu a půl masa. Se zbývající půlkou masa šel znova k okénku pro přídavek, a obyčejně dostal dva tři knedlíky a omáčku, jindy třeba brambory s omáčkou. Za jednu stravenku se pohodlně najedli dva, protože polévka byla k mání kdykoli.

K obědu byla krupicová polévka a znojemská pečeně s knedlíkem, druhá možnost bylo ražniči a třetí, jako vždy, sladké jídlo. Nafasoval jsem znojemskou a nechal si na zítřejší stravenku narazit dvojku, což byl segedínský guláš.

Donesl jsem tác ke stolu v zadní části menzy a začal jsem jíst. Hans se ládoval polévkou a čekal, až půjdu pro přídavek.

Přihrnuli se Čuk, Mora a Česťa. Při jídle jsme nemluvili, ale když jsme odnesli tácy se špinavým nádobím, sešli jsme o patro dolů k bufetu a sedli si ke stolu.

„Tak koho přibereme?“ zahájil poradu Hans.

„Máme dvě možnosti. Buď to odehraje nás šest, a trochu to okleštíme, anebo několik  lidí přibereme, a pak je tu riziko, že se to rozkecá,“ řekl Česťa. „Já jsem pro první mož -

nost.“

„Já taky,“ přidal se Mora. Čuk byl zticha. Bylo vidět, že o tom dlouho diskutovali.

„Dobře, nebudeme do toho zatahovat další lidi, tím méně baby. My teď deme psát scénář a doufám, že v osm budem hotovi. Přijdem pak na Růžek,“ oznámil Hans a kývl na mně. Zvedli jsme se a šli na náš pokoj.

Celé odpoledne jsme vymýšleli scény a dialogy, ale nestálo to za nic. Nemohli jsme se chytit, chyběla nám předloha.

„Kdybysme měli aspoň knížku, tak něco dáme dohromady. Takhle sme v nati,“ zklama-

ně hleděl Hans na těch pár řádek, které jsme vzali na milost.

„Musíme doufat v improvizaci. Nakonec, žádní diváci tam nebudou, budem to hrát pro sebe,“ řekl jsem malodušně.

Kolem páté jsme obešli kluky a vybrali peníze na večer. Zašli jsme do sámošky vedle Růžku a koupili šest lahví bílého vína, Tarragony. S plnou taškou jsme se už neobtěžovali na kolej a rovnou zapadli na Růžek. Kibicovali jsme u taroků, které hráli Joska Kučera, Trumf, Edwin a Banán, až do osmi, kdy přišli ostatní. Vypili jsme pár piv a nervózně jsme čekali, zda se objeví Venca.

Přišel o půl desáté s aktovkou, jako včera. Dal si zase jedno pivo a tentokrát vynechal moralistické řeči. Dopil a odešel na tramvaj.

„No není to blb ? Dobře ví, že dneska hrajeme, a zas si bere skripta a ty blbé barevné tužky,“ nasupil se Mora.

„Třeba si myslí, že nepřijdem, ale to se moc plete,“ řekl Hans. „Kolik mu dáme fóra ? Půl hodiny?“

„To bude stačit,“ řekl Mora.

Počkali jsme, až pan Josef začne ometat stoly, což bylo jasné znamení zavírací hodiny. Zaplatili jsme a stejnou tramvají, jako včera, jsme odjeli do Hodolan.

„Co když nás nepustí ?“ strachoval se Mora.

„Ale pustí, už je nahlodaný,“ odpověděl Hans.

Stačilo jedno zmáčknutí zvonku a v chodbičce se rozsvítilo. Venca nás s úsměvem pozval

dovnitř. Zase měl na stole skripta a tužky, patrně stačil pár řádek podtrhnout.

„Naval klíče od kostymérny, dneska hrajem s plnou parádou,“ nařídil Hans.

Venca otevřel skříňku s klíči a jeden sundal s háčku. „Jeviště je otevřené,“ řekl a šel ke stolu a zavřel skripta.

„Véno, co chceš hrát ? Richelieu by byl volný,“ řekl Hans.

„Kurva, jaký Richelieu zas ?

„Rozhodli jsme se, že Tři mušketýři budou lepší, než Maryša. V ní se dohromady nic neděje,“ vysvětlil mu Hans.

„Tak jo. Kardinála beru, lepší, než pitomá Maryša,“ řekl Venca.

Vtrhli jsme do kostymérny. Na stojanech s kolečky visely desítky oděvů, v papírových bednách byly naskládané boty. Začali jsme si vybírat.

„Já hraju Porthose, ten byl největší a nejsilnější,“ kasal se Hans, vysoký 192 centimetry.

„Já Athose, ten byl nejhezčí,“ přidal jsem se. Našel jsem klobouk s pérem a hned jsem si ho nasadil.

„Richelieu měl ve filmu takovou kulatou čepičku, to si pamatuju,“ hledal Venca tu správnou čepici. Nenašel, a tak si vzal rádionku. Nasadil si ji na hlavu tak, že anténku měl vevnitř. Zkoumavě se prohlížel v zrcadle a cosi mručel.

„Měli bysme mít kníry a bradky, aspoň v kině je všichni měli. Ale co, Aramis se obejde i bez bradky,“ mudroval Česťa a soukal se do jakýchsi modrých kalhot.

Vybral jsem si širokou bílou halenu, černé kalhoty a hnědé boty, podobné kozačkám. Halena nejspíše patřila do nějaké ruské hry, kalhoty možná taky, ale dohromady to ušlo. Boty byly skoro přesné.

„Teď ještě potřebuju rapír,“ řekl jsem. „Venco, kde jsou rekvizity?“

„Počkej, skočím pro klíče.“

Prohlížel jsem si ostatní. Čuk s rameny jako kredenc se nacpal do ženského živůtku a ši-

roké sukně.

„Čuku, koho hraješ ?“ zeptal jsem se ho.

„No přece Mylady, to jsi nepoznal ?“opáčil. „Počkej, jen co se trochu přimaluju, pojedeš po mně jak po uzeným.“

„To by musel být slepý,“ posmíval se Hans.

„Blbečku,“ ucedil Čuk. „Eště paruku a jsem komplet.“

Vrátil se Venca s klíči. „Tak kdo chce nějaké rekvizity, ať jde se mnou,“ vyzval.

Šli jsme za ním kousek chodbou k vedlejší místnosti. Venca odemkl a byli jsme v rozsáhlém prostoru s mnoha policemi, na nichž bylo všechno možné. Kramařili jsme v policích a vybírali si. Našel jsem pěkný kord se šerpou, na níž byla malá pochva. Vypadalo to, že divadlo muselo mít někdy na repertoáru nějakou hru, v níž se šermovalo. Zkušebně jsem kordem zašvihal.

„Dávej bacha, vole. Málem jsi mě trefil,“ durdil se Mora, jinak d´Artagnan.

„To byla obyčejná tercie, počkej, až vytáhnu svoje finty,“ chlubil jsem se.

Venca doplnil svůj kostým růžencem a cvičně se jím probíral. Čuk si na krk pověsil jakési korále a zálibně se zkoumal v zrcadle. „Chtělo by to eště pořádné kozy,“ mumlal si pro sebe.  Na nohách měl tenisky, ale to mu zřejmě nevadilo.

Hans k němu přišel a objal ho. „Můžu ti dát pusu, Mylady ? Echt francouzáka ?“

„Táhni, otrapo. Já mám oči enom pro Athose,“ odbyl ho Čuk.

„Jak myslíš. Abys nelitoval,“ a Hans ho pustil.

Když jsme si všichni vybrali, vypadalo to obstojně. Čtyři mušketýři s rapíry, Richelieu s krátkým kordíkem za pasem, a Mylady v teniskách.

„Deme na to,“ zavelel Porthos. Po cestě na jeviště jsem vzal kabelu s vínem.

Na třetině scény, obrácené do hlediště, byla vesnická náves, kulisy hospody a kuchyně ve mlýně tvořily zbývající dvě třetiny.

 „To chce plné světlo, ať se při tom šermu nepozabíjíme,“ řekl Hans. Hledal na stěně s jevištními táhly a postupně rozsvěcel, až bylo na scéně světla jako ve dne.

„Letní den na náměstí v Paříži,“ halekal. „Mušketýři táhnou proti kardinálovým.“

„To sem akorát já, a žádné vojáky nemám,“ řekl Venca.

„Braň se, kardinále !“ řekl Mora a podnikl výpad proti Vencovi. Richelieu tasil svůj kordík a směšně jím kmital před sebou. „Opatrně, vole, ať mi neublížíš,“ varoval Moru.

Šel jsem ke kabele a vytáhl flašku s vínem. Nožem jsem odřezal plastovou čepičku a napil jsem se.

„Mušketýři a bez vína? To nejde k sobě,“ řekl jsem a nabídl láhev do prostoru.

„Máš recht, ti chlastali imrvére,“ řekl Hans a vzal si láhev a zhluboka se napil.

„Mušketýři a bez cigaret ? To taky nejde,“ řekl Mora a zapálil si.

„Ty vole, cigarety tehdy eště nebyly. I když tabák už asi znali,“ přemítal Venca.

„Zase tak všecko do puntíku dodržovat nemusíme. Přece nebudu tabák z cigaret strkat do fajfky. Beztak žádnou nemám,“ řekl Mora a kouřil.

„Popelník !“ vyjekl Venca a utíkal do vrátnice. Klerika, kterou někde vyštrachal, za ním

vlála a bránila mu v běhu.

„Vem radši kýbl,“ křikl za ním Hans.

Čuk seděl na lavici u jednoho z domů a tvářil se žensky, nohu přes nohu. Cigaretu držel velkopansky před sebou a popel klepal na podlahu. Mora dorážel na Česťu, který se bránil s vervou a  kordy jen řinčely.

„Hele, neměli oni taky bouchačky ? Takové ty bambitky na jednu ránu,“ zeptal se Hans.

„Myslím, že jo. A roh s prachem a koulemi. Těma se vybavíme zítra,“ odpověděl jsem.

Vlažně jsme spolu šermovali a pozorovali ostatní. Čuk si myslel, že dělá zamilované obli-

čeje a culil se na Moru, který ho ignoroval, protože Česťa podnikal výpad za výpadem a Mora se musel v jednom kuse bránit.

Vrátil se Venca s popelníkem a dal ho na lavici k Čukovi.

„Stůjte, zbrojnoši královi ! Vyhlašuju klid zbraní ! Ať se můžem napít,“ prohlásil Venca. „Kde je víno z mých vinic v údolí Loiry ?“

„Zde, pane.“ Otevřel jsem další láhev a podal mu ji.

„Kardinál přece nebude pít z flašky. Doneste někdo poháry!“ rozkázal.

„Už letím, milorde!“ řekl Česťa a odešel, patrně do rekvizitárny.

Sedli jsme si k Čukovi a zapálili jsme si. Mezi námi bylo místo akorát na flašku s vínem.

Podávali jsme si ji a popíjeli. Popelník držel Čuk na klíně.

Venca stál důstojně uprostřed návsi, láhev v ruce, a čekal. Česťa přinesl jakési kovové poháry.

„Budou vám vyhovovat, milorde ?“ obrátil se na Vencu.

„Vidím, že se vyznáš. Vybral jsi správně, mušketýre.“ Venca si nalil víno do poháru a ochutnal. „Málo vychlazené,“ poznamenal.

Česťa rozdal poháry. Byly z tenkého cínového plechu a víno z nich chutnalo trošku kovově, ale to nám nevadilo.

„Kolik galonů vína eště máme, sklepníku ?“ zeptal se kardinál.

„Kolik galonů nevím, ale eště máme čtyři litry,“ řekl jsem.

„Pro šest chlapů nic moc,“ konstatoval kardinál. „To je tak eště na dvě půtky a dvě pauzy.“

„Mezi dvě půtky se ti vejde akorát jedna pauza, ty blbe,“ řekl mu Hans.

„Tak bude půtka, pauza, půtka a pitka. Závěrečná.“ odtušil Venca.

„To je jiná,“ řekl Hans.

„Nevěřil bych, že se při šermu člověk tak zadýchá,“ řekl Mora a kouřil další cigaretu. Klepat chodil Čukovi do klína, aspoň neklepal na jekor.

„A k tomu dostane žízeň,“ dodal Hans.

Otevřel jsem další láhev a nalil do pohárků. Mora se dychtivě napil.

„Kurva, to je život,“ řekl. „Eště kdybych se nemusel zupat na zkoušky, to by bylo.“

„Já nemusím,“ posmíval se Hans.

„Počkej, až ti na to fotr přijde. Kolik jsi tu vlastně roků ?“nedal se Mora.

„Už kroutím osmý,“smál se Hans.

„A to jsi byl nejdál ve třetím semestru, protože tam je anatomka, že ? Přes tu jsi nepřelezl, co ?“

„Zato dvakrát.“

„Co dvakrát ?“

„No dvakrát jsem byl ve třetím semestru.“

„Nekecej, to jsem nevěděl…“

„A jak jsi to vlastně myslel s tím fotrem ?“

„No že jednou mu musí dojít trpělivost. Copak on nikdy nechce vidět tvůj index ?“

„Zatím nechtěl.“

„Ty vole, ten tě zabije, až to praskne. Kolik peněz do tebe vrazil, a ty se v Olmu jenom flákáš,“ rozohnil se Mora.

„Třeba ví, jak se mi líbí studentský život. Tatík sám taky študoval, tak ví, o co jde. A pět set měsíčně, to při jeho primářském platu lehce utáhne.“

„Tím bych si nebyl tak jistý. Málokdo ze sebe rád nechá dělat vola.“

„No, budu se asi muset trochu kát,“ připustil Hans.

„To bys měl. Ve vlastním zájmu.“

„Nechte už té debaty. Stejně to nikam nevede,“ vmísil jsem se do hovoru.

„Máš recht,“ řekl Hans. „Hrajeme, nebo už jenom pijeme ?“

„Hraní bylo dost,“ řekl Čuk. „Přesuňme se do hospody, nebudeme chlastat ve stoje.“

„Ale houby, otočíme si scénu,“ řekl Mora a zmizel v zákulisí.

Chvilku bylo ticho, a pak se pod jevištěm ozvalo jakési neurčité vrnění a šedý jekor na podlaze se na levé straně náměstíčka trochu zavlnil.

Mora se vrátil a oznámil : „Ta zjebaná točna nefunguje.“

„To musí jít,“ přesvědčoval ho Čuk. „Ukaž mi, kde to je.“

Odešli spolu a my jsme se přesunuli do hospodských kulis. Otevřel jsem zbývající láhve a postavil je doprostřed na stůl. Hans zručně nalíval.

Jekor se zase zavlnil, a po chvíli zase na opačnou stranu. Nedalo mi to a klekl jsem na podlahu. „Bodejť by to šlo, ten jekor je přibitý pořádnýma hřebíkama,“ zjistil jsem a posadil se na své místo.

Znova se ozvalo elektrické vrnění a pak byl klid. Mora s Čukem se vrátili a pustili se do pití. O svém neúspěchu s točnou neřekli ani slovo.

Seděli jsme, popíjeli a kouřili až do pěti ráno, kdy víno došlo. Vrátili jsme rekvizity a kostýmy a tramvají jsme dojeli ke koleji.

„Sejdeme se v menze kolem poledne,“ řekl Hans, když jsme se rozcházeli.

 

Pár minut před dvanáctou jsme seděli u bufetu pod menzou a čekali na ostatní.

„Už se těším na večer,“ řekl Hans. „Nekoupíme Čukovi  rtěnku ? Ať vypadá jako oprav-

dová Mylady ?“

„Rtěnka nepomůže, on s těma svýma ramenama nikdy jako baba vypadat nebude. A jestli chce, ať si koupí rtěnku sám,“ řekl jsem.

Přišli Mora s Česťou a Čukem.

„Kde je Venca ?“ zeptal se Hans.

„Stavili jsme se pro něho, ale měl zamčeno a neodpovídal,“ odpověděl Česťa.

„Kam mohl jít ? Do školy sotva,“ hádal Hans.

„Kašleme na něj, já mám hlad a jdu na oběd. Od večera jsem neměl v hubě,“ řekl jsem a vstal. Vyšli jsme po schodech nahoru a u okénka vystáli krátkou frontu. Hans zatím držel místa u našeho tradičního stolu u schodů.

Když jsme přisedli s tácy s jídlem, Hans odešel pro polévku.

Byl jsem v půlce segedínského guláše, když dorazil Venca.

„Kdes byl, kardinále ?“ zeptal se ho Hans.

„Ani se neptej,“ odpověděl Venca. „A s kardinálem jsem skončil. Vy ostatně taky.“

„Co se ti zas nezdá? Kdes teda byl ?“

„V divadle.“

„Co ? Dopoledne ?“

„Jo.“

„A cos tam dělal ?“

„Nemůžu říct, že bych tam byl úplně ze své vlastní vůle. Abyste věděli, tak v deset mě probudil ředitel divadla. Řekl, že prý to docela chápe, že taky sám kdysi študoval, a takové ty kecy. Že prý by ještě pochopil, že v divadle bylo ráno nahuleno. Že by mávl rukou nad tím, že je bordel v parukách a kostýmech…“

„No a co teda ? Když je tak chápavý ?“ přerušil ho Hans.

„Motor. Vy dva kokoti jste spálili motor od točny,“ obrátil se Venca na Moru a Čukem.

„Já sem ti to říkal,“ vyčetl Čuk Morovi.

„To je už teď jedno. Ředitel mi dal nůž na krk. Buď do soboty, kdy je premiéra, seženu nový motor, anebo zaplatím premiéru. Lépe řečeno zaplatíme.“

„Ty vole, to je průser,“ procítěně řekl Česťa. „Kolik by to stálo ?“

„Nový motor stojí tři tisíce osm set. To už měl ředitel zjištěné, mají ho v Brně,“řekl zkroušeně Venca.

„To nedáme dohromady, ani kdybysme se zbláznili,“ zoufal si Čuk.

„Tři tisíce osm set děleno šesti je šest set třiatřicet kaček na jednoho,“ spočítal jsem.

„Šest dní v Studentservisu budem makat zadarmo,“ dodal Mora.

„Možná sedm, nezapomeň, že cesta do Brna taky bude něco stát,“ zauvažoval Hans.

„Jenže on to chce hned, a premiéra je v sobotu,“ řekl hořce Venca.

„Co je dneska ?“ ptal se Čuk.

„Středa,“ odpověděl Hans.

„Co když to nestihnem ?“ staral se Mora.

„Tak zalepíme premiéru.“

„Kolik ?“

„Rovných deset tisíc. Ředitel mluvil o prestiži divadla, o umělecké újmě a podobné blbosti,“ řekl Venca.

„To je pálka ! Nedá se nic dělat, musíme zajet do Brna pro ten motor,“řekl Hans.

„Ale kdo nám půjčí auto ?“ staral se Mora. „Na koleji nikdo auto nemá.“

„Pojedete vlakem, to je lacinější. Myslím, že dva chlapi takový motor unesou. Přesněji Čuk s Morou, ti to spískali,“ prohlásil Hans.

Ti dva byli potichu.

„Kde seženeme prachy ? Já mám do konce měsíce dvě stovky,“ řekl jsem.

„Musíme si půjčit od kluků na koleji, a pak rachotit ve Studentservisu, abysme to splatili,“ řekl Hans.

„Kurva, to je perspektiva !“ zaúpěl Česťa.        

„Neměli jste, blbci, lézt za mnou do divadla. Ostatně, já mám v divadle po kšeftě, to je vám snad jasné,“ řekl naštvaně Venca.

„To přežiješ, zlomím Popelnicu, aby nám dala co nejvíc brigád,“ řekl Čuk, který s Lenkou Popelkovou ze Studentservisu chodil.

„To nechme na potom, teď musíme sehnat ty prachy,“ řekl Hans.

Sebrali jsme tácy s prázdnými talíři a odnesli je k okénku. Sešli jsme dolů k bufetu a Venca navrhl : „Dejme si jedno, než se pustíme do žebrání.“

„Já bych v naší současné situaci moc neutrácel,“ řekl Mora.

„Anebo když, tak na Růžku, tady to flaškové pivo nemají vychlazené,“ řekl Venca.

„Jasně, jedno pivo nás nezabije,“ přidal se Hans.

Šli jsme na Růžek a sedli jsme k našemu stolu u dveří. Přes řídkou záclonu jsme pozoro-

vali kolegy, jak chodí ze školy od tramvaje ke koleji. Když jsme viděli někoho slibného,

vyběhli jsme za ním ven a škemrali. Do večera jsme měli patnáct stovek.

„Zbytek dorazíme teď na koleji a zítra. Každý na svém patře,“ řekl Hans, když jsme se

rozcházeli. 

 

Ten spálený motor měli Mora s Čukem na čestném místě ve svém pokoji až do promoce.

Autor: dala
Vydáno: 13.7. 2008 23:31
Hodnocení: 2.7 (celkem 499 hlasů)
Známkovat:  1 | 2 | 3 | 4 | 5 (jako ve škole)



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.